Den prarodičů je čas znovu objevit rodinu a být spolu s blízkými, jak nás to učili. Zde jsou životní lekce, které jsme si od nich vzali
2. října je Den národních prarodičů. Speciální příležitost, stanovena zákonem v roce 2005 s cílem «oslavit význam role, kterou hrají prarodiče v rodinách a společnosti obecně».
První, kdo uznal důležitost těchto čísel, byly Spojené státy, které zavedly den věnovaný jim v roce 1978, na návrh Marian McQuade, ženy v domácnosti, matky patnácti dětí a babičky čtyřiceti vnoučat.
McQuade na základě svých zkušeností považovala roli prarodičů za zásadní pro výchovu mladších generací, jimž mají předávat základní hodnoty existence.
V dnešní společnosti mají prarodiče stále důležitější role, nejen jako nositelé znalostí, ale především pro praktické aspekty každodenního života: vyzvednutí dětí ze školy, pomoc s domácími úkoly, péče o ně, když jsou nemocné.
V den, který jim je věnován, organizuje každé město své vlastní iniciativy, ale každý z nás může udělat něco pro to, aby byl náš milovaný šťastný a děkoval. Drahý dárek není nutný, stačí myšlenka, možná vytvořená vlastními rukama společně s vnoučaty, iniciativa, kterou je třeba udělat společně, aby pochopili, jak důležité jsou pro nás a děti.
Prarodiče jsou základem každé rodiny, symbol jednoty a moudrosti. Existuje mnoho učení, které nám dali a dávají i dalším generacím. Proto jsme se rozhodli oslavit (a poděkovat jim) se sedmi nejdůležitějšími lekcemi, které jsme se naučili.
Prarodiče nás učili, že rodina je na prvním místě. Vyrostli v jiné době, kdy byly vztahy formálnější a pozornější, ale stejně silné. Vědí, že k překonání obtíží, které vám život přináší, musíte držet spolu a mít někoho, na koho se můžete spolehnout. Často jsou oporou všeho, místem setkání, nervovým centrem, kolem kterého se točí dynamika rodiny. Se sebezapřením a obětavostí dávají přednost potřebám dětí a vnoučat před jejich potřeby, což je dovednost učit se a zavádět do praxe.
Život pro ně nebyl vždy snadný. Mnozí znali válku a strach ze ztráty všeho, takže si mohou užít i malé věci, které považujeme za samozřejmost. Jednoduché okamžiky, které se nám zdají banální, ale které mohou poskytnout nesmírnou radost. I v každodenním životě si můžete najít důvod k úsměvu a radosti, a to nás nikdo lepší než prarodiče nemůže naučit.
Od útlého věku nás prarodiče učili důležitosti peněz. Jsou to ti, kteří nám dali první prasátko nebo nás donutili dělat malé práce a slíbili nám nějakou výměnu. Ve světě, kde vládne konzumerismus, jsou stále schopni nás držet při zemi a vyprávět nám o svém dětství, složeném z několika luxusů a rozmarů. I když jsou vždy první, kteří jsou připraveni nás zkazit a naplnit pozorností.
Co dělá prarodiče tak výjimečnými, je naprostá neschopnost nečinně sedět. Vždy byli zvyklí na práci, od útlého věku, a odmítali myšlenku, že budou moci nečinně pracovat, i když jsou v důchodu. Nemluvě o tom, že babičky, ať už to byly ženy v domácnosti nebo dělnice, nevěděly, co to znamená dát si pauzu, projevovat bezkonkurenční sílu a vytrvalost.
Jednou z největších ctností prarodičů je trpělivost, ta, která vám umožní překonat i ty nejtěžší chvíle s úsměvem na tváři, vědomím si toho, že život jde dál a že věci jsou nějakým způsobem postaveny tváří v tvář a zanechány pozadu. Trpělivost je to, co jim umožnilo posunout se vpřed a každý den žít vedle stejné osoby. Kolikrát jste slyšeli, jak vaši prarodiče říkali: „Vyžaduje to trpělivost.“
Pokud manželství jednou fungovala, musí to mít důvod. Kromě toho, že jsme uplatňovali ctnost trpělivosti, žili naši prarodiče v době, kdy manželství bylo opravdu na celý život. Je třeba připustit, že rozvodu se původně mračilo, a proto se na něj ani nepřihlíželo. A v nejlepších případech to přimělo naše prarodiče, aby se přijali tak, jak jsou, se silnými a slabými stránkami a aby se navzájem milovali navzdory všemu, v dobrém i v horším. A to je konec konců základ každého manželství.
Prarodiče jsou nositeli moudrosti, i pro pouhý fakt, že máme za sebou více let než my. Některé věci se lze naučit jen časem a zkušenostmi. Udělali své chyby, padli a vstali. Proto jsou vždy k dispozici, připraveni nám poradit a vzít nás za ruku, když potřebujeme pomoc. Jsou bezpečným útočištěm, kam se uchýlit během životních bouří.
